Narozený v listu

malý oheň na konci města

vydává pád

jsem bez stromu

spím do nikam  

už kreslíš si tvář  

do zrcadla, které je

abych uvěřil ve svět vzadu

kde zůstává to ráno

chladné jako pistole na prasata

jaké si řezníci přikládají k čelu

ústím k sobě, když si chtějí zkrátit cestu z jatek

a opilí tmou se pokaždé tak pitomě trefí

že zůstávají s jehlami ve středu hlavy

kterými si já pomáhám k básním

a nemohou nikam zemřít

a pak ještě donutím se ke konvenci

abych si uvědomil všechny své omyly

mezi něž patří především poznání

protože je přece všechno tak jasné

že se z toho nemůžeš probudit  

jako z vědomí toho

že ze všech, s kterými jsem spal

by žádná nepřetančila byt hvězdou

ale přesto jejich těla byla jako dobrý vítr

a vlasy jejich čisté svítání

to jen já jako bych nemohl nalézt

většinu podzimů

v nichž psi za ploty

štěkají na mne jako na svého

a hvězdy jsou vysoko

jako jablka, na která nikdy nedosáhnu

úplně stejně

jako na tebe